Paradox

Byl to jen okamžik, který jako by trval věčnost. Na chvíli jsem cítila úplné souznění. Jako by celé město patřilo mně, každý kámen, každičký kousek. Jako bych byla jeho nedílnou součástí - můj dech byl jeho dechem a jeho tep mým tepem. Jako bych byla jeho bohyní, zodpovědnou za celý jeho chod. Jako bych byla vládkyní a zároveň otrokem. Cítila jsem, že patříme k sobě, už navždy, a neexistuje síla, která by to mohla změnit. Já a moje město. Zatoužila jsem mu přinést nějakou oběť, nějaký dar, nějakou daň. Ale pak jsem si uvědomila, že to já jsem ta oběť. Že si ji bere samo. Je jako bezohledná milenka, které nestačí vaše srdce. Musíte jí patřit celí, beze zbytku a i pak bude mít pocit, že má nárok na víc. Ničí vás, a vy ji přesto milujete. Nemůžete žít s ní, ale bez ní taky ne. Je krásná, je nepostradatelná, a až odejde, nezůstane vám vůbec nic. Jen vy sami - utrápení a úplně, úplně prázdní...