Jdi na obsah Jdi na menu
 


Helvetská anabáze

6. 5. 2007

Člověk a Čech zejména, je od přírody tvor chtivý a nenažraný, když někde vidí možnost, už se jí promptně chytí, drží a odmítá pustit. Z nabídnutého načerpá maximum a ještě si našetří do zásoby. A tak jsem ani já nemohla odmítnout nabídku, podívat se, takřka na skok, do švýcarského Bernu a předložit vám stručnou anotaci naší cesty.

 

Vyjíždíme v pátek o půlnoci. Já dobíhám na místo srazu s tradičním zpožděním. Jsem udýchaná a zuby mi cvakají, nikoli však děsem ze strašidel, hemžících se o hodině duchů, nýbrž zimou a navíc strachem že mi ostatní ujedou. K tomu ještě obtěžkána batohem, plným výživné krmě, kterou mi nabalila matka, v obavě, abych snad v té švýcarské drahotě, neprojedla šaty boty. Zbytek obsahu mého batohu tvoří k mé smůle (ale o tom potom) kniha na čtení do auta, zápisník, diář, discman, fotoaparát a pár drobností.

 

Konečně se všichni poskládají do auta a může se vyjet. Je půl jedné. Před sebou máme téměř sedmihodinovou cestu po dálnici. Je teplo a poměrně světlo a tak neusínám hned, ale až na česko-německé hranice trávím cestu čilou konverzací se spoluputovníky a taktéž zkoumáním okolní krajiny (moje oblíbená činnost).

 

Jediná skutečnost, která lehce kazí mou vítečnou náladu je skutečnost, že postrádám jednu z nejdůležitějších věcí pro cestu kamkoli a čímkoli. Kynedril, neboli prášek proti blbosti. Zatím však lehké návaly nevolnosti řeším neustálým neurotickým přežvykováním Hubby Bubby a snahou „hlavně na to nemyslet“. Za hraničním přechodem však pouštím houpání žaludku z hlavy, pod kterou podkládám složenou bundu a usínám.

 

Probuzení první nastává u značně ekelhaft hajzlíků (promiňte, ale to se slušněji říct nedá), kdesi vprostřed Německa. Vevnitř se válí kde co, u stropu létá hejno můr, v koutě dřepí VELIKÁNSKÝ pavouk, klika je zamatlaná a štítím se na ní sáhnout. Hlavně že splachování i umyvadlo je na fotobuňku a v zásobníku dva druhy mýdla. Ano, vážení přátelé, ať žije vyváženost a hospodárnost!

 

Probuzení druhé následuje o pár desítek kilometrů dál a to díky poměrně prudkému nárazu a podivnému zakličkování našeho auta. Přejeli jsme lišku, krátila si chudák cestu přes dálnici a zrovna nám musela vběhnout pod kola. Jenom doufám, že neměla vzteklinu, říkám si a uléhám potřetí.

 

Další vjem mi předchozí dva však úžasně nahradil. Už jsme směřovali ke švýcarským hranicím, kromě řidiče všichni spali, jenom já jsem na chvilku náhodou koukala z okna a monitorovala postupné zvedání nadmořské výšky krajiny. Ze tmy se najednou  těsně vedle dálnice vyloupla obrovitá elektrárna, těžko říci zda tepelná či jaderná, zcela jistě však naprosto monumentální. Osvícená červenými světélky, kvůli letadlům a taky měsícem, který vykukoval zpoza jedné z chladících věží, působila na mne jako výjev z dokonalého sci-fi. Ale protože nikdo jiný nebyl vzhůru, nevím jestli se mi to celé jen nezdálo, protože řidič si ničeho nevšiml. Tak nevím, bylo to probuzení, nebo sen?

 

Hraniční přechod v Basileji jsme projeli bez kontroly, takže jsem přišla k sobě až teprve pár kilometrů před Bernem. Bylo krátce před sedmou, na lukách už se pásly černobílé kravky a co se další fauny týče, měla jsem dojem, jakože někde nad námi přeletěl čáp. Ale možná to byla další nikým neprokázaná vidina.

 

V Bernu jsme krátce po sedmé. A protože přijíždíme po slavném železném mostě Kornhausbrücke, je náš příjezd korunován mým nadšeným jásotem. Za mostem se rozdělujeme. Polovina z nás směřuje k Casinu, majíce zde jakési obchodní jednání, díky kterému se sem vlastně jelo. My, kteří nemáme s obchodem nic společného (tj. já a Martin) vyrážíme na courandu po městě. Moc veselé to není, cestou začalo hustě pršet, na déšť pochopitelně nejsme oblečeni, fotit se nedá a v sedm ráno se není ani kam jít schovat, protože tu většina institucí otevírá o sobotách až v deset.

 

Tak mokneme a mokneme, chodíme po Marktgasse, kde se začínají stavět nákupní stánky, snažíme se fotit místní proslulé kašny a nadáváme na mokré foťáky, mokré oblečení a mokré schránky tělesné. Taky bloudíme okolo místního brášky pražského orloje Zytglogge a neúspěšně se dobýváme do chrámu sv. Vincence, neboli „Münsteru“. Obdivujeme bernské autobusy, tramvajky a trolejbusy a později zjišťujeme, že Bernem projíždí i jakési kantonové metro, jehož existenci průvodce popírají a chybně označují jako normální vlak. Barbaři!

 

Když začínáme uvažovat, co by se nám asi stalo, kdybychom se někam na černo svezli, padne nám do oka jeden z mála otevřených krámů a je po dilematu. Zabíjíme čas zevlováním, nakupováním suvenýrů i pochutin pro okamžité doplnění energie a pohrdavě odmítáme svačinku od maminky;).

 

Po nakupovací akci zevlujeme dál, déšť se už trochu umoudřuje a navíc se snažíme schovávat v proslulých podloubích starého města. Couráme sem a tak, okukujeme Bundeshaus i radnici a marně hledáme proslulý dům, kde A. Einstein vytvořil svou teorii relativity. Když už vážně nevíme kudy kam, narážíme šťastným řízením osudu na provozovnu Mac Donald, která má otevřeno už do devíti. Věčně hladový Martin okamžitě zapomíná na památky i na Einsteina a táhne mě dovnitř. Nenápadně koukáme co tu mají nejlevnější a usmíváme se na francouzsky mluvící černou prodavačku, která z nás má očividnou legraci.

 

Nahoře už se tolik neusmíváme, páč se nám po vydatné (a kaloricky naprosto zabijácké) snídani nedaří dostat se na WC. Martin nadává a já zoufale přemýšlím, leč vše se v dobré obrací, přiběhne vysmátá černoška, nabuší do zámku dveří kód z naší účtenky a je to! Ještě že se něco takového nemusí dělat u nás, říkám si, vzhledem k tomu že my, vyčůraní Češi, chodíme konat svou náhlou potřebu převážně do Mekáče, mohlo by mít takovéto opatření například v Praze, vskutku fatální následky ;).

 

Z Mac Donalda míříme zpět do „Münsteru“. Už je otevřeno a tak dva VYČŮRANÍ (a to doslova) Češi míří dovnitř, vyčůraně minou pokladnu, nezaplatí ani za vstup, ani za focení, suverénně prolezou katedrálu , sfotí Tanec smrti i Pietu a nakonec opět vyčůraně a bezplatně vlezou na věž. Ta věž má, lidi, 75 metrů! Je z ní výhled na celé město i na nedaleké Bernské Alpy. Je poseta nádhernými chrliči i dalšími architektonickými zajímavostmi. Ale taky na ní vede šíleně strmé, úzké, točité a dlouuuuhé schodiště. A když ho máte vystoupat s tím šíleně těžkým báglem na zádech, v promočených botách a s funícím Martinem, který vypadá že každou chvíli z těch schodů spadne, nad sebou, je to vážně úžasný zážitek.

 

Leč výhled, trocha focení a utahování si ze závratí trpícího Martina, mi velmi rychle vrací náladu. Párkrát jsme se ještě projdeme dokola po ochozu, z těsné blízkosti si prohlížíme zvon, odbíjející jedenáctou (ten zvon je prý největší ve Švýcarsku a podle intenzity zvuku bych tomu docela věřila), provádíme infantilní závod v hodu mokrým kapesníčkem na nebožáky na náměstí a konečně se odhodláváme pomalu slézt dolů.

 

Na náměstí nás napadá jít se ještě podívat na Bärengraben, tedy příkop s medvědy, leč telefonát našich obchodujících kolegů, kterým právě končilo jednání, nás ujišťuje, že to zcela jistě nestihneme. Vydáváme se tedy po Marketgasse směrem ke Casinu, já cestou kupuji pár pohledů a posílám je. Jsem jen zvědavá, jestli dojdou, protože jsem s hrůzou zjistila, že si nepamatuji snad ničí úplnou adresu.

 

Potom nás čeká jen sraz u auta a cesta domů. Proti své snaze a vůli sledovat cestu, stejně spím a procitám se až u švýcarsko-německých hranic v Basileji. Protože nás zase nechávají projet bez kontroly, říkám si, kolik zločinců se k nim každý den tímhle způsobem asi dostane. Švýcarsko je vůbec taková důvěřivá země. Na jednu stranu si hlídají záchodku u Mekáče, na druhou stranu nás nechají zadarmo prolézt do památky. Zboží vystavují v podloubích mimo krám a nehlídají je, třeba jako ty pohledy, takže by si je kdokoli bez placení mohl vzít. To už by ale vyčůranost hraničila se sprostotou, takže jsme nic takového neudělali, nebojte.

 

Když na území Německa přemýšlím, čím se tak asi po zbytek cesty zabavím, hrábnu pořádně do batohu a teprve teď začínám zjišťovat škody, které napáchal déšť. Kniha, notes, diář a dokonce i pas(!) by se daly ždímat, discman unikl mokré pohromě jen o vlásek a suvenýry taky nevypadají nejlépe. V zoufalství do sebe soukám něco zásob od maminky;), nahodím discmana a jdu monitorovat krajinu. Kolegové obchodníci se na předních sedadlech čile baví a Martin spokojeně chrupe vedle mě.

 

Okolo páté zastavujeme u Mekáče (ach jo) a jdeme se cpát. Je to dobré, je to nezdravé a cestovní nevolnost na sebe nenechává dlouho čekat. Soustředěně žvýkám, hledím z okna, zatímco probudivší se Martin vedle mě zaujatě louská Paní Dollowayovou.

 

Někde poblíž českých hranic, v širé německé pustině, daleko od veškeré civilizace, se nad dálnicí klene most. Stojí na něm dvě postavy a ukazují si na auta. Jeto vůbec možné, nebo je to jenom můj nevolnostní přelud?, ptám se sama sebe. Asi se to nikdy nedozvím, protože než Martin stačil zvednou hlavu od Woolfové, byl most už dávno pryč.

 

V sedm jsme na Rozvadově a už si to hasíme českou kotlinou ku Praze. V autě je ticho, na všechny jde spaní. Moje nevolnost je na ústupu, tak se znovu pouštím do zásob z domova a už jen přemýšlím, co o své helvétské anabázi druhý den doma napíšu.

trocha fotek na: http://viveca.rajce.net/Bern

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

děkuju za dozdrav

(iris, 10. 5. 2007 20:16)

ráda bych ti vyjádřila svůj dík za pohled z Bernu=) dnes dorazil... šťastně a v pořádku