Paradox

Předchozí dva tři dny neměly chybu. V pondělí jsme sice, na rozdíl od studentů jiných škol, neměli den volna, ale já a dvě moje spolužačky a zároveň kamarádky jsme si to vynahradily večerní dámskou jízdou u jedné z nich. Znáte to možná sami - jedna uklohní něco na zub, druhá donese osvědčenou romantickou komedii na videu a třetí poskytne místo, kde se to dá sníst a zkouknout. Přes menší incident s blikající lampičkou, kdy jsme vyděšeným jekotem málem vzbudily sousedy, to byla těžká pohoda.

V úterý ráno jsme se probraly z bezvědomí (kolem osmé, přičemž spát jsme šly ve stejný den asi kolem třetí hodiny ranní =), posnídaly co se kde našlo a pokojně se rozešly. Já vyrážela na oběd prozměnu s jinou kámoškou, kterou jsem poznala asi před čtyřmi lety na ozdravném pobytu u moře a docela dlouho jsem ji neviděla.

Upřímně řečeno jsem ji málem ani nepoznala. Učaroval jí totiž EMO styl. Černé vlasy, černě namalované oči, kecky a oblečení s lebkama - proti tomu nakonec nic nemám, vlastně se mi to i dost líbí, ale ona byly vždycky taková roztomilá princezna... Nicméně, když odezněl počáteční šok, nešetřila jsem chválou. Šly jsme do čínské restaurace (ňam) a jak tak probíráme život, vesmír a vůbec, milá kámoška náhle vykulí podmalované oči na mou ruku. "Ty máš stejnej prstýnek jako já!" A měla fakt pravdu.

Naprosto stejný, stříbrný prstýnek z Komoda, dokonce ho koupila přibližně ve stejnou dobu. Náhoda, nebo projev fenoménu známého jako osud? Těžko říct, ale mně osobně podobná náhoda vždycky potěší. Při odchodu z restaurace nám usměvavá Číňanka vrazila do ruky laciné, barevné lízátko v obalu se slonem. Drobnost, ale také potěší =) Hlavně když je zdarma, že.
Úterní večer jsem pak strávila s Vivecou v čajovně, což je pokaždé skvělý relax, a úspěšně jsem tak završila druhý naprosto dokonalý den.

Středa, den třetí. Ve škole naštěstí žádná katastrofa, prostě pokračující pohoda. Ta se ovšem povážlivě otřásla v momentě, kdy jsem dorazila na odpolední kurz ruštiny. Místo naší kantorky tam na nás čekala rozpačitá paní s kazetou, že nám ji paní učitelka posílá, ať si ji pustíme, a že snad dorazí na konec hodiny. Vyměnila jsem si s ostatními účastnicemi kurzu rozpačité pohledy. Jakožto zástupkyně něžného pohlaví jsme se rozhodly ve vlastním zájmu se nepřibližovat k videu a televizi a počkat na někoho z pánů, kteří stejně nikdy nepřijdou na hodinu včas.

Pán nakonec dorazil jeden a přes mírné peripetie se zvukem se mu podařilo televizi i video zprovoznit. Z obrazovky na nás hleděla usměvavá slečna a slovensky povídala o pohnutém osudu velkého sovětského barda Vysockého. Spolužačka Zuzana, shodou okolností Slovenka, byla napřed potěšená, nicméně po chvíli ( a několika ukázkách Vysockého tvorby) jí ruply nervy a běžela ztropit scénu do kanceláře slovanského oddělení jazykovky. Zaznamenala následující úspěch - bylo nám povoleno odejít, jen co skončí film. Zařídili jsme se přesně podle rady a po dramatickém konci dokumentu vydali jsme se k domovu, svorně žehrajíce na manýry některých učitelů.

V tramvaji směr Anděl jsem osaměla s kolegou z kurzu, což bylo moje štěstí, protože jinak by na sebe mizerná nálada určitě nedala dlouho čekat. Tenhle človíček má podobné zájmy jako já, takže pobyt v jeho společnosti je balzám pro moji knihomolskou duši. Nezklamal mě ani tentokrát. Ještě než se vypařil do antikvariátu, daroval mi lízátko. Laciné, barevné, v obalu se slonem...