Paradox

Dnešní den jsem plánovala strávit výlučně doma za kamny, částečně doháněním domácích, školních i jiných restů a částečně trochou činnosti odpočinkové, což by bylo asi ležení na gauči s knížkou, čučení na televizi, popřípadě trocha nezávazného počítačového paření. Leč ze svého celkem poklidného, téměř „vidláckého“ dne, jsem byla někdy okolo poledne vyrušena. Jakási spolužačka ze třídy, kterou, upřímně řečeno, nijak zvlášť nemusím, se totiž doslechla, že mám v držení volnou vstupenku do Karlových lázní. A protože u mne zmiňovaná kartička zahálí (byla jsem tam jen jednou a to toho dne, kdy jsem jí obdržela), ráda by si jí laskavě vypůjčila. A jestli bych ji jí nemohla dovézt do Centra Chodov. Moc se mi nechtělo, ale protože jsem tento komplex zatím neměla možnost navštívit, rozhodla jsem se jet, aby snad nějaký komplex nevznikl u mě ;).

Jakožto správná vidlačka jsem se před návštěvou „velkého světa“ důkladně nastrojila (prozaický důvod je takový, že jsem se navztek té spolužačce, která je vyloženě sakový typ, navlékla do černého epesního sáčka, které se v Praze nedá sehnat, páč ho matka, původně pro sebe, přivezla kdysi z Barcelony), zamaskovala vrabčí hnízdo na hlavě, do uší nahodila discmana a jela.

Na zastávce jsem musela mávnou na autobus a navíc jsem dobrou polovinu jeho osazenstva alespoň od vidění znala. Inu, Vidlákov.

Centrum Chodov mou buranskou dušičku, zřejmě neznalou moderní kultury a trendů, stačilo vyděsit, ještě než jsem se tam odvážila vstoupit a to svou velikostí, rozsáhlostí a tvarovou obludností. Postavit vedle něho Kaplického knihovnu, mohli by se z obou staveb stát docela dobří kamarádi a Zdeněk Miler, Michal Švec, popřípadě Jiří Šalamoun, by podle nich mohli namalovat nějaký nový Večerníček, třeba O robotkovi a chobotničce. Tak nějak by to totiž asi vypadalo.

Další šok jsem utrpěla hned vzápětí po vstupu, a to šok snad pro všechny mé smysly. Čich dostal perdu pachovou, sluch hlukovou, zrak se lekl toho množství lidí co viděl, cit musel trpět vrážení a otírání okolojdoucí lidské masy a chuti bylo z toho všeho špatně. Šestý smysl se nejspíš šel zahrabat úplně, takže jsem na pomoc při hledání Mc Donaldu musela přizvat mapu. Přesněji, mapa si přizvala mně, měla totiž dobrý metr a půl a zobrazovala nějakých šest, či kolik pater, rozplizlých do délky, do šířky, propojených všelijakými pasážemi a zdobených nejrůznějšími výklenky, záklenky a výčnělky. Kozel aby se v tom vyznal, natož vidlačka z Měcholup!

Ani mapa mi ale nepomohla, protože, jak vědí všichni co mně alespoň zběžně znají, můj orientační smysl si vzal dovolenou zřejmě hned, jak viděl, komu byl udělen. Tak jsem to vzala metodou pokus-omyl. Bylo to zajímavé. Skoro čtvrt hodiny jsem šla na sever a budova pořád nekončila. Okolo mne proudily davy sem a davy tam. Děti vřískaly, náctiletí machrovali a držkovali, ženské štěbetaly a ječely, pánové rozpačitě mručeli, mně bylo v černém sáčku šílené vedro, chtělo se mi na WC a měla jsem hlad. Když už konečně nešlo jít na sever, vlezla jsem na nejbližší jezdící schody směrem nahoru, kde jsem pokračovala pro změnu zpět na východ. Míjela jsem drahé restaurace, nóbl voňavkárny, tu čistírna, tu hračkářství a navíc všudypřítomné přemnožené butiky s ohyzdnými, vyblitou tělkou natřenými figurínami ve výlohách.

Kdo ví, jak dlouho bych celým tím zakomplexovaným komplexem chodila, kdyby mne na jednom rozcestí nepraštil do nosu pronikavý závan přepáleného tuku. Zamířila jsem za ním a bylo to správně. Ovšem to, co jsem spatřila, připomnělo mé buranské dušičce spíše drůbežárnu v Královicích, než kulturní stravování. Přesně jako ty královické popelavé slípky, pobíhali po velké hale poseté stolky lidé, usedali tu a tam a zobzobzob, už se cpali. Bylo tu horko, vydýchýcháno, vypoceno, smradlavo, hlučno a místy zakouřeno. I v té drůbežárně by mi snad bylo lépe. Na kraji haly se skvělo prapodivné podloubí s mnoha okýnky, v každém jiná stravovnická provozovna. U toho, co patřilo Mc Donaldu, jsem objevila svou spolužačku, rychle jí předala volňáska, nekulturně a nespolečensky přeslechla její pozvání na „číze“, hlad nehlad a mazala pryč. Dokonce i akutní volání močového měchýře jsem ve své panice z velkého světa raději přeslechla, než abych musela vejít do kabinky, před níž se tvořila čím dál tím větší, zpocená a ukrafaná fronta.

Před budovou jsem se zastavila, zhluboka nadechla a pro jistotu se podívala, jestli to opravdu svítí slunce, jestli nejsem ještě pořád v zajetí šedých stěn bez oken a zářivek. V duchu jsem si vybavila svůj hrůzný sen plný arabských teroristů, z dnešní noci a ptala se, jestli mi bylo hůř v tom snu, anebo v Centru Chodov. Co jsem si odpověděla, je asi nasnadě.

Když jsem v Měcholupech vystoupila z autobusu, téměř s láskou jsem se rozhlédla vůkol. Své akutní vylučovací potřebě jsem ulevila na zaplivaném záchodku v hospůdce U Čouků, hlad cestou k domovu zahnala smažáčkem Na Vartě „u světskejch“, pokecala jsem se tatarkou, spálila si celé patro, ale když jsem si vzpomněla na chodovskou „drůbežárnu“, bylo mi vlastně pořád ještě dobře. Stala se ze mě úplně spokojená vidlačka ;).